Navigace  |  Obsah  |  Vyhledávání
CSENDEFRRUNLHU
Museum of Jindřichův Hradec Region
One of the best items in extensive collections of the museum is the Krýza Crib – the largest folk mechanic creche in the world, a unique collection of mostly Gothic plastics and a unique collection of painted sharpshooters´ targets and target weapons, but also e.g. the Hall of Ema Destinnová.

Občané tudy ->

Přeskočit navigaci

Navigation

 



 

In the footsteps of Ema Destinnová

logo Po stopách Emy Destinnové

Tisková verze:

ikona souboru, an image opens in a new window

Popis trasy Po stopách Emy Destinnové

Jindřichův Hradec – Lišný dvůr – Horní Žďár – Dolní Žďár – Horní Lhota – Lásenice – Dvorce – Stráž nad Nežárkou – Šimanov – Jemčina – Hatín – Roseč – Ratiboř – Děbolín – Letiště Jindřichův Hradec – Rybník Polívka – Jindřichův Hradec

Jindřichův Hradec

Ema Destinnová přijela poprvé do Jindřichova Hradce v roce 1908. Její první koncert v Jindřichově Hradci se konal 29. června 1918 v zámeckém rondelu. 

Zajímavost:

S prvním koncertem je spojená zajímavost s kočárem. Když po vystoupení Ema Destinnová nasedla do kočáru, seběhli se k ní hradečtí studenti, a jak bylo tehdy zřejmě zvykem, vypřáhli koně a sami ji s kočárem odvezli na ubytování. To bylo pravděpodobně na náměstí v hotelu Grad, který tehdy patřil k nejlepším.

Muzeum Jindřichohradecka

V jindřichohradeckém muzeu byla obnovena Síň Emy Destinnové. Zaujímá dvě výstavní místnosti, které logicky člení její životní dráhu. V této nové síni je možné se seznámit s prvními hudebními krůčky tehdy ještě Emy Kittlové, se zrozením operní hvězdy „Emmy Destinn“. V síni je slyšet i to nejcennější – nejkrásnější hlas 20. století.

Více informací na www.mjh.cz.

Stráž nad Nežárkou

Zámek Stráž nad Nežárkou

Při toulkách se svým otcem po jižních Čechách (r. 1908) se náhodou Ema Destinnová zastavila na zámku Stráž nad Nežárkou. Rozhodnutí koupit strážské panství padlo až v roce 1913, kdy Ema se svým partnerem Dinh Gilly trávili společné prázdniny v Čechách. Od 10. ledna 1914 se stal majitelem zámku i panství Dinh Gilly, ale skutečnou zámeckou paní byla Ema. Byla to ona, kdo rozhodoval o stavebních úpravách, zařízení a dalších podrobnostech týkajících se zámku. Ema Destinnová byla vlastníkem zámku až do své smrti 1930.  Po dobu okupace byl zámek obsazen wehrmachtem. Po osvobození zámek využívala armáda ČSR – oddíly pohraniční stráže. V letech 1963-1995 užíval zámek Ústav sociální péče. Od roku 1995 až do roku 2002 byl zámek prázdný a chátral. Značně zdevastovaný zámek, zámecký park a lesopark zakoupila současná majitelka paní Radoslava Doubravová. Celý areál zámku a zámecký park prošel nejrozsáhlejší a nejdůkladnější opravou ve své historii. V roce 2006 byl zámek zpřístupněn veřejnosti. V celém přízemí a prvním patře zámku je nejrozsáhlejší a nejucelenější muzejní expozice, která je procházkou životem a dílem Emy Destinnové.

Zajímavost:

Ema Destinnová si na zámku kompenzovala svůj sklon k výstřednostem. Vrcholem jejího bizarního vkusu byla komora pod věží, nazývaná umrlčí (komnata duchů – věštírna). Zde instalovala pohyblivého kostlivce (kterému Ema říkala Ivánek), pavouky, sovy a v otevřené rakvi se po spuštění mechanismu „hemžili" červi. Takové bylo Destinnové memento mori.

Více informací na: http://www.zamekstraz.cz/

Ema Destinnová

Světoznámá operní pěvkyně Ema Destinnová se narodila 26. února 1878 v Praze. Její pravé jméno je Emilie Pavlína Kittlová. Pocházela z rodiny dobře známé a vážené v pražské vlastenecké společnosti. Otec Emanuel Kittl byl podnikatelem a mecenášem českých umělců. Matka Jindřiška rozená Šrutová byla svého času nadějnou operní pěvkyní v pařížské opeře. Krásný hlas zdědila Emílie po své matce.  Ze všech pěti dětí manželů Kittlových měla Emílie největší hudební nadání.  Svůj umělecký pseudonym si Emílie zvolila po své učitelce zpěvu Marii Loewe-Destinn. Další ženou, která mladičkou pěvkyni zdokonalila v pěveckém umění, byla Otýlie Sklenářová-Malá, členka pražského Národního divadla. Emílie tehdy navštěvovala dramatickou školu Národního divadla a zamilovala si nejen hudbu, ale i divadlo samé. Pokusila se získat angažmá v Národním divadle, ale neuspěla, zvítězila až v Berlíně v Dvorní opeře. Jejím debutem zde byla role Santuzy v Masagniho opeře. Následoval úspěch a další role. Alžběta ve Wagnerově Tannhäuserovi, Carmen ve stejnojmenném díle Bizetově, Valentina v Meyerbeerově opeře Hugenoti, Selika v Afričance téhož autora, Mignon ve stejnojmenné opeře Thomasově. Už 10. září 1898 potvrdil císař Vilem II. Emu Destinnovou prvním dramatickým sopránem na této scéně a různými dary usiloval i o její přízeň. Ema ale chtěla štěstí v partnerském svazku nalézt pouze ve své rodné zemi. Česká zem pro ni byla i jediné místo, kde chtěla žít, přestože mohla mít domov kdekoliv na zemi. O nesmírně talentovanou mladou ženu se začalo zajímat několik předních scén. Po Berlíně si Ema Destinnová svými vynikajícími výkony získala obecenstvo Wagnerova divadla v Bayreuthu a také operních domů v Mohuči, Frankfurtu, Mnichově, Velké opery v Paříži i Národního divadla v Praze. Již jako poměrně známá pěvkyně se Ema v roce 1901 ocitla na jevišti Národního divadla v Praze. Samostatnou kapitolu v jejím životě napsal Londýn, kde na scéně královské opery Covent Garden debutovala 2. května 1904 v úloze Donny Anny v Mozartově opeře Don Giovanni. Na londýnském jevišti se také poprvé setkala se svými nejslavnějším partnerem Enricem Carusem. Stále se však vracela do Berlína, kde roku 1906 excelovala v roli Salome ve stejnojmenné opeře R. Strausse. O dva roky později ji připravila ovace Praha, kde Destinnová absolvovala cyklus pohostinských her v Národním divadle. Zahájila ho 8. 1. 1908 Aidou od Verdiho, představila se jako Santuza, Nedda, Selika. Nechyběla ani její role z nejznámějších, Milada ve Smetanově Daliboru. Cyklus byl slavnostně zakončen 7. února. Ema zpívala Mařenku ve Smetanově Prodané nevěstě a při té příležitosti jí bylo předáno jmenování členkou Národního divadla. Praha ji konečně padla k nohám, ale stálé angažmá ji však nikdy nebylo umožněno, což nesla tato velmi vlastenecky založená umělkyně těžko. V roce 1908 zaujala Ema širokou americkou veřejnost ztvárněním Aidy v Metropolitní opeře v New Yorku. Spolu s Enricem Carusem sklízela úspěchy v každém představení a speciálně pro tuto dvojici napsal italský skladatel Giacomo Puccini operu Dívka ze zlatého západu. Ema však ani po velkých úspěších ve světových operách nezapomněla na českou hudbu. Stále propagovala české autory, zejména Bedřicha Smetanu. Podařilo se jí prosadit na repertoár Metropilitní opery Smetanovu Prodanou nevěstu, v níž ztvárnila Mařenku. Byla také uvedena opera Dalibor, ve které Ema hrála svou milovanou roli Milady. Amerika dala poznat Emě triumfální úspěchy a také pohádkové honoráře. Bohužel nic netrvá věčně a i zářná hvězda světové umělkyně pohasíná. Oslnivou kariéru přerušila I. světová válka. Probíhající válka v Evropě vše mění a poznamenává mnoho lidských osudů. Nejinak tomu bylo i v případě Emy Destinnové, která je za spolupráci s národním odbojem internována na svůj Jihočeský zámek ve Stráži nad Nežárkou, který v roce 1914 zakoupil její tehdejší partner barytonista Dinh Gilly. Po ztroskotání jejího milostného vztahu s Gillym, od něj nakonec v roce 1919 převzala celé panství i s dluhy. Hrdinskou službu české vlasti prokazovala během celé války až do roku 1916, kdy byla prozrazena a rakousko - uherskou policií sledována až do jejího konce. V posledním válečném roce se vrátila na jeviště - v přeplněných sálech za bouřlivých ovací zpívala slavné árie, přepásána červenobílou stuhou, a své koncerty končila zpěvem písně Kde domov můj. Každý její večer se stal národní manifestací. Zrod samostatného československého státu Ema oslavila svou oblíbenou rolí kněžny ve Smetanově Libuši. Když se opět vrátila do New Yorku, Amerika již oslavovala jiné hvězdy. Trochu roztrpčena tím, že se jí nepodařilo navázat na předválečné úspěchy, se vrátila do Čech. Stále více času trávila na svém zámku ve Stráži nad Nežárkou. Konečně se mohla naplno věnovat přírodě a zálibám. Milovala stromy a vodu, naučila se rybařit a vysedávala s rybářským prutem hodiny na Leštině, svém oblíbeném místě na Nové řece. V roce 1923 si splnila jeden ze svých snů, provdala se za nadporučíka letectva Josefa Halsbacha, který byl o 20 let mladší. Ema měla ale stále chuť koncertovat, tak v roce 1924 naposledy stanula na jevišti Národního divadla. Doufala, že jí bude nabídnuto vysněné místo profesorky zpěvu na pražské konzervatoři, ale nabídky se nedočkala. V roce 1925 ji na zámku ve Stráži navštívil T. G. Masaryk. V roce 1928, u příležitostí 10. výročí vzniku Československé republiky, zpívá svůj poslední koncert v Londýně. Pro značnou obezitu a nepohyblivost se stáhla do ústraní na svůj zámek ve Stráži nad Nežárkou a jen příležitostně zpívala na koncertech. „Není ničeho horšího, než když se musíte dívat na starou ženu na jevišti,“ bylo její krédo, které ji přimělo k dobrovolnému odchodu ze scény. Náročný život se bohužel podepsal na jejím zdraví. Oční problémy, které na sebe dříve upozorňovaly, klouby a vysoký krevní tlak si teď žádaly větší pozornost. Koncem r. 1929 se zdravotní potíže vystupňovaly, zeslábl jí zrak. Příčinou bylo krvácení do oční sítnice, jako důsledek předčasné arteriosklerózy a vysokého krevního tlaku. Během operace očí ji postihla mozková příhoda, ze které se už neprobrala. Dne 28. ledna 1930 v Českých Budějovicích opouští slavná pěvkyně, herečka, spisovatelka, Ema Destinnová nejen operetní jeviště, ale i jeviště života. Pochována je na vyšehradském Slavíně, přesto, že si přála nalézt místo svého posledního odpočinku v zámeckém parku ve Stráži nad Nežárkou. Sama si napsala epitaf, který však není vyryt do jejího hrobu na Vyšehradě, nýbrž do malého pomníčku u Nové řeky poblíž obce Stříbřec, kam ráda jezdívala rybařit. Pomníček nechal vybudovat její přítel statkář Vladimír Hofbauer ze Stříbce. Nedaleko pomníčku roste monumentální památný dub nesoucí jméno Emy Destinnové. Dva roky po Emině smrti zemský úřad v Praze vdovci npor. Halsbachovi dne 5. 5. 1932 schválil žádost o změnu příjmení na Destinn - Halsbach.

Zajímavost: Destinnová patřila mezi osoby, které se nechaly tetovat; na svém těle měla vytetované hady.Podle A. Rubinsteina měla vytetovaného hada na stehnu.

Jemčina

Historie zámku začíná v roce 1673, kdy nechal hrabě Jan Jáchym Slavata postavit hřebčinec. Po vymření Slavatů získal panství Jindřichův Hradec. V roce 1747 za Vojtěcha Prokopa Černína pak byla v bezprostřední blízkosti hřebčince zahájena výstavba loveckého zámečku, který je zasazený do krásného prostředí jemčinských lesů, rybníků a řeky Nežárky. Úplně nový vzhled na sebe vzal zámek v roce 1790, kdy bylo hrabětem Janem Rudolfem Černínem rozhodnuto pořádat na Jemčině štvanice par force de chieens (prostřednictvím síly psů). K tomuto účelu byl přizpůsoben zámek i celé okolí o rozloze 30 km2. Především v podzimních měsících se na Jemčinu sjíždělo panstvo z celé habsburské monarchie. O přípravu honů se staral Jiří Wachtel. Dne 26. července 1822 se přes Jemčinskou oboru přehnala vichřice a v několika minutách bylo dílo celých desetiletí zničeno. Zámek postupně ztrácel svou pozici. V letech 1923 převzal zámek včetně polesí stát. Po 48 letech diskontace základny raketového vojska byl zámek v roce 2004 zpřístupněn veřejnosti.

Zajímavost:

Pestrý život na zámku v době konání honů zaznamenal Jiří Wachtel a tyto zápisky posloužily A. Jiráskovi k sepsání povídky Záhořanský hon.

Více informací najdete na: www.jemcinazamek.cz/

16.4.2014 10:02:06 - updated 25.2.2015 15:41:42 | read 6987x | Vladislav Sochna

Search



 
Informační středisko město Jindřichův Hradec © 2011  |  Panská 136/I, 377 01 Jindřichův Hradec, Česká republika
tel. +420 384 363 546  |  e-mail: info@jh.cz
Website for mobile phones
load