Galerie osobností
Na Jindřichohradecku v průběhu staletí žila a působila celá řada významných osobností české historie, kultury, politiky i vědy. Patřili mezi ně v první řadě příslušníci vládnoucích hradeckých rodů, ať už to byli páni z Hradce, Slavatové nebo Černínové, kteří dosahovali ve společenské a politické hierarchii Českého království velmi čestných míst, úzké vazby s představiteli rakouské monarchie přivedly do Jindřichova Hradce řadu českých králů a císařů římské říše. Byl mezi nimi Ferdinand I., Leopold I. (jeho vychovatelkou byla manželka Jáchyma Oldřicha Slavaty), Josef Il, Karel IV., Marie Terezie, Josef II. (traduje se, že v domě č. 133/III byl nepoznán v r. 1765 pohoštěn mlékem). Město navštívili i oba prezidenti první Československé republiky - T. G. Masaryk a E. Beneš. S dějinami města je spojen také pobyt nebo působení význačných osobností kulturních dějin. Lze uvést např. V. Michnu z Otradovic, barokního skladatele , v Jindřichově Hradci navštěvoval někdy ve 40. letech 14. století školu při minoritském klášteře sv. Jana Křtitele Tomáš ze Štítného (asi 1333-1409), jeden z předchůdců Husových. V díle tohoto laického náboženského myslitele vyvrcholila česká nábožensky orientovaná próza 14. století. V Jindřichově Hradci hostoval J. K. Tyl, působili zde bratří Čapkové , nocoval zde hudební skladatel Liszt a K. H. Borovský na cestě do Brixenu.
V rozvoji vzdělanosti a kulturního života regionu sehrávala v 17. a 18. století rozhodující roli činnost koleje Tovaryšstva Ježíšova v Jindřichově Hradci. Na jezuitském gymnáziu působila řada významných pedagogů, z nichž největší proslulosti dosáhl Bohuslav Balbín (1621-1688), známý historik, autor vlastivědné encyklopedie Českého království a také český vlastenec, jehož Obrana jazyka slovanského, zvláště českého se stala později jakýmsi "odrazovým můstkem" českého národního obrození.
Z mnoha dalších pedagogů působících na jindřichohradeckém jezuitském gymnáziu je znám také Matěj Václav Šteyer (1630-1692), jenž spolupracoval na překladu Svatováclavské bible, inicioval založení Dědictví svatováclavského, které vydávalo české knihy. Proslul však více jako autor nejvýznamnější barokní sbírky českého katolického duchovního zpěvu, Českého kancionálu (někdy též zvaného Svatováclavský).
Jedním z žáků jezuitské koleje, později předním členem jindřichohradeckého literátského bratrstva byl varhaník, učitel zpěvu a hudby, básník a zejména hudební skladatel Adam Václav Michna z Otradovic. Tento jindřichohradecký měšťan, majitel šenku, proslul zejména jako autor téměř dvou set písní, z nichž většinu vydal ve sbírkách Česká marianská muzika (1647), Loutna česká (1653) a Svatoroční muzika (1661), které představují vysokou kvalitu české barokní duchovní písně a jsou výrazným projevem vyspělé měšťanské kultury v 17. století.
Na zámku Červená Lhota a v blízkém Novém dvoře strávil na sklonku 18. století závěr svého života plodný a svého času nejuznávanější hudební skladatel (přes 40 oper, několik oratorií, mší a kantát, více než 120 symfonií několik desítek menších koncertů, serenád a komorních skladeb) a zakladatel německé komické opery Karel Ditters z Dittersdorfu. Zemřel roku 1799 a je pochován v nedaleké Deštné.
Naprosto nejznámějším a také nejvýznamnějším z jindřichohradeckých studentů je syn černínského sládka, později zakladatel české opery Bedřich Smetana. Mladý Smetana tu zpíval na kůru farního kostela a hře na klavír ho učil František Ikavec.
Město bylo na hudební pedagogy, skladatele a dobré muzikanty bohaté. Kromě již jmenovaného F. Ikavce působil v Jindřichově Hradci Jan Evangelista Kypta, skladatel duchovní i taneční hudby, dále ředitel kůru, kapelník a skladatel František Vacek, Jan Baumruk, absolvent vídeňské konzervatoře, Kamil Voborský, žák Antonína Dvořáka, skladatel a ředitel kůru, Vilém Pojman, učitel dalšího významného českého hudebního skladatele Vítězslava Nováka, jenž v Jindřichově Hradci navštěvoval gymnázium. V Jindřichově Hradci pracoval i výrobce hudebních nástrojů, hlavně klavírů, Martin Kratochvíl, který také sestrojil nový druh nástroje, tzv. "coelison" (nebezvuk) ve tvaru vztyčeného pyramidového klavíru.
K zajímavostem tohoto období také patří epizoda z prosince 1851, kdy v hradeckém hotelu U zlaté husy přenocoval na své nedobrovolné pouti do brixenského vyhnanství významný český novinář, satirik a také politik Karel Havlíček Borovský, kterého si občané Jindřichohradecka v roce 1848 vybrali jako svého kandidáta do parlamentu. Na cestě, kterou Havlíček vtipně vylíčil ve svých Tyrolských elegiích, ho doprovázel jindřichohradecký rodák ve službách rakouské policie, komisař Dedera.
Na konci 19. a počátku 20. století působila na Jindřichohradecku také řada významných politiků. Z nich vynikl zejména jindřichohradecký advokát Jan Slavík, rodák z blízkého Nového Etynku (Nová Včelnice), který jako poslanec říšské rady přednesl v rakouském parlamentu první návrh zákona o všeobecném volebním právu, jindřichohradecký rodák Antonín Rezek, jenž byl v roce 1900 jmenován ministrem rakousko-uherské vlády a František Staněk ze Strmilova, který stál v čele Českého klubu v říšské radě a po vzniku samostatného Československa se stal ministrem několika vlád. Úzký vztah k regionu měl rovněž následník rakouského trůnu František Ferdinad d´Este, jenž vlastnil zámek a panství v Chlumu od Třeboně, odkud se v roce 1914 vypravil na osudnou cestu do Sarajeva. V Jindřichově Hradci zahájil svou dráhu architekta Josef Zítek, který v 60. letech působil v černínských službách a jenž tu realizoval svůj první projekt - výletní restauraci Rudolfov, kde o šedesát let později psal Karel Čapek svůj román Krakatit. Jako inspiraci pro své malířské dílo si okolní přírodu vybral Antonín Chittussi, přímo v Jindřichově Hradci se narodil malíř, grafik a pedagog Hanuš Schwaiger. V roce 1900 se v nedaleké Lásenici narodil zakladatel československé reportážní fotografie Karel Hájek a v Jindřichově Hradci začínal proslulý pražský fotograf Jan F. Langhans. Z umělců spjatých s jihovýchodními Čechami vynikla nejvíce nejslavnější česká operní pěvkyně Ema Destinnová. Tato primadona berlínské Dvorní opery, Královské opery v Londýně, newyorské Metropolitní opery a také čestná členka pražského Národního divadla si jako svůj domov zvolila zámek ve Stráži nad Nežárkou, kde žila od roku 1914 až do své smrti v roce 1930. Její osobnost a umělecký odkaz dnes připomíná expozice jindřichohradeckého muzea.
